Jedna situace u oběda…

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o jednu obyčejnou situaci z oběda… a přitom vůbec nebyla obyčejná.

Byla jsem nedávno v Globusu a překvapilo mě, kolik lidí bylo v jídelně. Dlouhé fronty, nestíhající obsluha… a hlavně napětí ve vzduchu.

Lidé byli netrpěliví, nespokojení, slyšela jsem kolem sebe spoustu stížností.

A pak jsem si všimla jednoho momentu.

Zaměstnanec, který doplňoval jídlo, už to prostě nezvládal. Bylo vidět, že je pod obrovským tlakem. Bouchání plechů, hlasité nadávání… nebylo to příjemné sledovat. Ale upřímně – překvapilo mě to? Možná ani ne.

Neobhajuji to chování.

Ale zároveň si říkám… kolik z nás už někdy bylo na hraně?

Kolik z nás zažilo v práci chvíli, kdy toho bylo prostě moc?

Kdy jsme nestíhali, byli pod tlakem a někdo další na nás ještě tlačil víc?

V tu chvíli mi došlo, jak málo někdy stačí.

Stačilo se zeptat klidně: „Za jak dlouho budou hranolky hotové?“

Dostala jsem odpověď: „Za čtyři minuty.“

A víte co? Vůbec mi nevadilo počkat.

Možná je to jen o tom, kam zaměřujeme pozornost.

Jestli hledáme, co je špatně… nebo jestli se na chvíli zastavíme a zkusíme vidět i toho druhého člověka.

Obsluha nejsou stroje.

A my nejsme jediní, kdo má náročný den.

Jak by nám bylo, kdybychom stáli na jejich místě?

Možná dnes můžeme zkusit malou změnu.

Méně tlaku. Více trpělivosti. Více lidskosti.