Co mě naučila zahrada mé babičky

Když jsem byla malá, vyrůstala jsem u svých prarodičů na okraji města. Měli jsme velké hospodářství – králíky, prasata, kachny, pole a hlavně zahradu plnou táhlých záhonů a skleníky a foliovníky.

Jako malá holka jsem snila spíš o hrách s kamarády, jízdě na kole nebo dovádění na potoce, který tekl za domem. Ale než jsem mohla jít, musela jsem mít hotovou práci – odplevelit, zalévat, sklízet. Ne vždy mě to bavilo. A když jsem netrpělivě chtěla utrhnout rajče ještě nezralé, babička jen klidně řekla:

„To by tě bolelo břicho. Musíš počkat, až přijde ten správný čas.“

Tak jsem se učila trpělivosti. A dnes vím, že mě babička neučila jen zahradnickým dovednostem – učila mě životu.

Dnes, jako dospělá žena, často přemýšlím:

Jak učíme naše děti trpělivosti?

Jsme jim příkladem? Nebo se divíme, že chtějí mít všechno hned?

Možná jsme zapomněli, že některé věci v životě potřebují čas. Péči. Trpělivost. A možná i trochu víc hlíny za nehty.

O tom je i zahradní terapie, které se dnes věnuji s klienty sociálních služeb. Pomáhá nám zpomalit. Zakořenit. Vrátit se k sobě. K tomu, co je skutečné.

Chcete zažít, co zahrada umí naučit i vás nebo vaše klienty? Ozvěte se. Ráda vám ukážu cestu zpět k sobě skrze půdu, semínka a klidné kroky přírody.